Martina Karpíšková

rozená Nekvasilová
  • 31. 12. 1974 v Ústí nad Orlicí

Co byste o mě měli vědět:

  • Jsem jedináček
  • Mám ráda zumbu a cestování
  • Ráda si pochutnám na curry a sýrech
  • Neobejdu se bez kafe a růžového vína a na dovolených Sangrie a Piňa Colady
  • Mé nejoblíbenější písničky – 10.000 Reasons a Mary, Did You Know
  • Nejvíce jsem pyšná na mé 3 úžasné holčičky a vděčná za zázračné uzdravení z těžké nemoci v roce 2012
  • V 1. životě jsem navštívila Maďarsko, Bulharsko, Slovensko, Německo, Chorvatsko – u moře, Rakousko – Vídeň, Itálie – u moře, Djerba – u moře
  • V tom druhém Tenerife, Francii,  Belgii – Brudge, Švýcarsko – Ženeva, Thajsko, Maledivy – u moře, Florida – Miami + Key west, roadtour z Kalifornie do Las Vegas, Portugalsko – Algarve, Itálii – Řím, Milán. Maďarsko – Budapešť
  • Žila jsem v ČR až do 2014, Francii 2015 a Anglii od 2016
  • Mým největším zážitkem byla návštěva v nebi během krátké zástavy srdce
  • Příliš se nechlubím 2 nepovedenými manželstvími

Příběh života

Svůj život dělím na 2 hlavní etapy:

Etapa první –  život do mé klinické smrti

Do roku 2012 jsem žila normální velmi konzumní život prakticky v místě, kde jsem se narodila. Stihla jsem 2 manželství a v nich porodit 3 úžasné holčičky (Lucinku 1993, Alenku 1995 a Michalku 2005), rozjet si vlastní byznys v online marketingu a postavit nový velký dům na hypotéku. Mé životní tempo se neustále zrychlovalo, ale měla jsem pocit, že pořád zvládám, i když jsem už měla často den rozplánovaný na minuty a stávala se pomalu, ale jistě workoholikem.  Na žádné větší dovolené nebyl čas ani peníze a tak jsem se nedostala dál než do Itálie nebo do Chorvatska, jako většina Čechů. Když jsem poprvé vyjela mimo Evropu, málem se mi to stalo osudným.

Etapa druhá – život po mém druhém narození

V roce 2012 však přišlo první totální zastavení či lépe restart. Po návratu z dovolené v Tunisku jsem prodělala tzv. hemolyticko-uremický syndrom, o kterém jsem tehdy napsala dokonce článek do novin jako varování pro ostatní, kteří o této velmi málo známé nemoci ještě nikdy neslyšeli.

Nezmínila jsem v něm ale to hlavní, a to byl můj zážitek klinické smrti. Ten přišel ve chvíli, kdy jsem měla po selhání všech orgánů několikaminutovou zástavu srdce.  

Zažila jsem průlet tunelem, světlo na jeho konci, pozpátku běžící film sestavený z nejsilnějších emotivních zážitků mého života, a byť jsem si byla stále plně vědoma toho, že jsem to já, cítila jsem tu nekonečnost a věčnost prostoru. Měla jsem možnost mluvit jaksi telepaticky bez použití úst a slyšet mužský hlas, který se mne laskavě ptal, zda se mi tam líbí. Bylo mi tam tak hezky a cítila jsem se obklopená láskou jako u maminky v náručí.  Tu už jsem v té době bohužel neměla a cítila jsem tam její přítomnost. Ale hned mi došlo, že mám doma ještě malou 6-ti letou dcerku a potřebuji ji ještě vychovat. Tak jsem se omluvila, že bych moc ráda zůstala, ale jestli by to nešlo odložit, abych jí mohla ještě vychovat.

Následoval prudký průlet zpět, kde jsem jen vnímala svítící částice okolo a pak měkké přistání do mého těla. Byla jsem utlumená léky v umělém spánku, takže lékaře velmi překvapilo mé nečekané úplné probuzení. O to víc je pak zaskočila má neskutečná síla, kterou jsem si prý chtěla vyndat všechny hadičky z těla a chtěla jsem vstát z postele. Dva dospělí muži prý měli co dělat, aby mne zvládli udržet. Přitom jsem měla sotva 50 kg a později jsem zjistila, že se ani neudržím na nohou, jak jsem byla nemocí zesláblá. Žasli, kde se ve mně vzala ta síla. Cítila jsem se plná sil, přesvědčená, že jsem už zdravá. Netušila jsem, čím jsem si mezitím zdravotně prošla. Jen jsem měla strašnou potřebu všem sdělit, co jsem zažila a co najednou vím. Bylo to jak získání instantního vědomí. Někdo tomu říká osvícení. Jako kdyby to světlo bylo zároveň i vědomím. Věděla jsem, že to světlo byla láska a že je to Bůh, i když jsem do té doby nebyla věřící. Věděla jsem najednou, proč tady na zemi všichni jsme a chtěla jsem to hned křičet do světa, jak jsou všichni bláhoví a za čím se ženou. Proč jsou na sebe tak oškliví a že jsme tu jen na skok, jako na dovolené, abychom tu poznali spřízněné duše, se kterými pak budeme chtít trávit čas na věčnosti a také tu pomáhali ostatním. Pochopila jsem, že jsme si všichni rovni a že Bůh nás všechny miluje stejně jako své děti. Že my jsme prostě všichni stvořeni z té energie, toho světla a té lásky, jako 3 v 1, a jen si to prostě neuvědomujeme.  Cítila jsem potřebu všem říct, že se musíme všichni usmířit, jinak nás to pak bude hrozně mrzet, že jsme rozhádaní kvůli blbostem a už to nepůjde změnit. Pochopila jsem, co znamená odpustit = odpoutat se od všeho a všech, se kterými tu lásku nemůžeme sdílet. Blízcí tvrdili, že mluvím jako svatá kniha, což u mě rozhodně nebylo zvykem. Překvapivé bylo, že se můj zdravotní stav velmi rychle lepšil i přes dost špatné prognózy lékařů. Pro ně to byl de facto zázrak. Dávali mi už jen minimální šanci na přežití. Po návratu domů jsem byla za 2 měsíce už zase plná sil a zdravá jako rybka. Až na tu hlavu😊. Zlobila jsme se na sebe, že to lidem nedokážu vysvětlit tak, aby mi to věřili. A o to víc jsem obdivovala Ježíše, jak to dokázal všem sdělit a získat si jejich pozornost a důvěru. Přišla jsem si úplně marná, když jsem ani vlastní děti nepřesvědčila, že si jen nevymýšlím.

Děly se mi divné věci. Potřebovala jsem to probrat s někým, kdo mi dokáže vysvětlit, co jsem to zažila a proč už nemůžu žít jako dřív. Najednou jsem nemohla lhát, byla jsem mnohem citlivější a bulila u každého filmu. Nemohla jsem vystát násilí ani v akčních filmech v TV. Jako by mě to vnitřně nějak změnilo. Neznala jsem ani nikoho věřícího, ale naštěstí mě navedla tehdy má známá z byznysu na pastora Lukáše z církve Element v Hradci. Pozvala mě na jejich shromáždění do kina Central, a při poslední písničce, když jsem se s ním měla sejít a promluvit, ve mně povolila nějaká stavidla a já se celá rozklepala a rozbrečela. Nešlo to zastavit. Strašně jsem se styděla, protože na veřejnosti normálně nikdy nebrečím.  Bylo to silnější než já. Myslela jsem, že ten pláč snad nikdy neskončí. Uklidnil mne a řekl mi, že se to tam novým lidem často stává a trpělivě počkal, až se uklidním. Vysvětlil mi vše naprosto racionálně a ujistil mne, že nejsem blázen a že na tom mém zážitku mohu naopak začít stavět. Cítila jsem ohromnou touhu dozvědět se o Bohu víc a tak jsem tam začala jezdit pravidelně. Zvláštní bylo, že to, co jsem se tam dozvídala při čtení úryvků z Bible,  jsem už nějak znala. Nikdy jsem ji ale nečetla. Prostě jsem chápala každou větu,  jak kdyby mi to někdo už předem vyložil. Rozhodla jsem se, že se nechám znova pokřtít. Byla jsem pokřtěna jen jako dítě v katolické církvi. K víře jsem ale nikdy vedena nebyla.

Říká se, že křtem dostane každý nějaký dar. Nic jsem nečekala a ani na sobě hned nepozorovala, ale občas se mi stávaly divné věci. Jako kdyby mě něco vedlo a včas upozornilo na nějaké riziko – jakýsi vnitřní hlas. Třeba mi něco řeklo zpomal, já se lekla a poslechla a hned na to mi před autem proběhla srnka. Kdybych nezpomalila, tak bych ji trefila. Nebo mě něco tak zvláštně zpomalilo v obchodě u pokladny, až na mě lidi hartusili, jak mi to vázne, jak kdybych byla v mlze. Když jsem pak vyšla z obchodu, místem, kde jsem měla vyjíždět, proletělo ve smyku auto. Těch pár minut zdržení mne tak zachránilo. Neřešila jsem to. Během pár let se to ale začalo zintenzivňovat. Až mne to někdy začalo samotnou děsit. Stávala jsem se pro druhé poslem špatných zpráv a chodící černou kronikou. To nemá nikdo rád. Ale já si nemohla pomoci.

Jednou na shromáždění mi přišel vnitřní neodbytný povel, ať se začnu učit anglicky. Bylo to tak silné, že jsem se opravdu začala znova učit. Cítila jsem, že to budu potřebovat a také jsem cítila povolání k tomu, že mám pomáhat druhým lidem. Rozhodla jsem se předat Bohu řízení a pustit volant. Já, která měla ve svém životě potřebu mít vždy vše přesně pod kontrolou. Prostě jsem jen řekla v duchu přání: prosím Bože, veď mě tam, kde mě potřebuješ mít pro své plány. Od té chvíle se začaly dít až neuvěřitelné věci, které by se daly nazvat náhodami, kdyby jich nebylo tolik a tak rychle za sebou.

První věc byla, že jsem se konečně dokázala odpoutat od mého druhého muže, který mě opakovaně podváděl a lhal mi. Najednou jsem lež lehce poznala a nemohla ji vystát, protože jsem ani sama nemohla lhát. Překvapivě mě to rozhodnutí najednou vůbec nebolelo. Cítila jsem jen úlevu, i když jsem netušila, co si sama počnu s domem, jak dál uživím 3 děti a velkou hypotéku. Muž prostě odešel s taškou ke své nové lásce a nechal mi všechno na krku, včetně finančních závazků. Cítila jsem však Boha v zádech, a to mi dávalo sílu. Ani chvíli jsem neváhala, že to zvládnu. Znala jsem kamaráda, který žil v Anglii. Slovo dalo slovo a pozval mne tam k sobě na návštěvu. V ten moment mi vše sepnulo, proč jsem se měla učit anglicky. Jak já se cítila nemožná a bezmocná a to měla pravá zkouška ohněm teprve přijít. Když jsem za ním jela znova, nemohl pro mne přijet do Londýna a musela jsem za ním sama vlakem.  Byla jsem tak zoufalá, že jsem se opravdu modlila, ať mi někdo pomůže. A náhle se vedle mě objevil vysoký blonďatý anděl a ptal se česky, jestli nepotřebuji pomoct. Prý se mnou jel busem, ale já si ho nevšimla. Pomohl mi koupit lístek a jel se mnou vlakem na přestupní stanici, kde mne jak malou holčičku nasadil až do správného vlaku. Dal mi na sebe telefon, kdybych něco potřebovala. Jen tak, naprosto nezištně. Nikdy mu tu pomoc nezapomenu. Dodnes jsme přátelé.

Před mým návratem jsem v baru poznala Dejva. Sympatický chlapík, který rozuměl česky a přitom byl angličan. Hned mi bliklo, že tohle by byl super pen-friend a učitel angličtiny.  Začali jsme si dopisovat anglicky a pořád jsme si měli co říct. Rozhodl se, že za mnou přijede do Prahy a strávili jsme spolu pěkný víkend. Následovala pohádková dovolená na Tenerife. Od té doby jsme se chtěli vídat častěji. Dejv dostal novou práci ve francouzském Lyonu a já za ním jednou za 14 dní jezdila, když byla Michalka u svého otce. Bláznivě jsem se do něj zamilovala a chtěla s ním být pořád. Ale měla jsem rodinu, dům i firmu v ČR. Bylo to velmi těžké rozhodování. Nakonec jsem se rozhodla, že to risknu a odstěhovala jsem se do Anglie i s Michalkou. Za pár týdnů jsem zjistila, že bydlíme přímo proti kulturnímu centru, kde je každou neděli shromáždění církve Hillsong, jejíž písničky jsme doma poslouchali, netuše, že jde o církev. Myslela jsem si, že je to nějaká hudební skupina a moc si přála jít jednou na jejich koncert. Nevěřím, že by byla náhoda, že si mě Bůh k sobě do Anglie takto přivolá. V církvi jsem našla přátele doslova z celého světa, ze všech různých etnik a znova mi rezonovalo, že jsme si všichni rovni. Pochopila jsem hluboký smysl komunity a společenství, zejména když nemáte v zemi vlastní rodinu. Pomáhala jsem v dobrovolnickém týmu a začalo mne to velmi naplňovat. Na druhou stranu přítel Dave byl ateista, a tak jsme doma vedli nekonečné rozhovory, které mne jen utužovaly v mé víře a přesvědčení. Bůh je prostě vtipálek. Ujistil mne mnohokrát, že mě v tom prostě nenechá. Moje nejmladší dcera začala do církve chodit se mnou a jednou sama přijala Ježíže a začala víru bojovně obhajovat před mým přítelem. To už jsme na něj byly dvě 😊. V ten moment jsem věděla, že mám splněn úkol, který jsem si dala po mém druhém narození a který mi v ČR přišel tak neřešitelný. Tlačila jsem řeku, místo abych ji nechala plynout  vlastním tempem. Bůh má prostě vždy své cesty.

Dave se stal doslova mým životním učitelem. Vzal mě na spoustu nádherných míst na světě, naučil mě, že funguje i jiná logika než ta naše česká, naučil mě anglicky a ještě mě vedle toho naučil velké pokoře.  Přestěhováním do Anglie jsem se totiž doslova totálně zneschopnila. V první fázi nesmírná úleva od stresu, následně pocit neschopného dítěte, které je závislé úplně ve všem na partnerovi a s ničím si samo neporadí. V první fázi mu dělalo dobře, že mi mohl se vším pomáhat a vše za mne zařizovat. Ale když už čekal větší soběstačnost, začalo mu to vadit. To bylo velmi frustrující. Pochopila jsem, že tohle je další lekce, kterou mi Bůh nachystal. Jak vše přijmout a naučit se vděčnosti! Byla jsem prostě jen moc pyšná a sebevědomá, tak mi dal Bůh Dejva a přešoupl mě do Anglie, kde jsem nemohla využít skoro nic, co jsem uměla. I řídit jsem se musela naučit znova s volantem na opačné straně. Je to jak učit se znova chodit. Jiný jazyk, jiný systém, jiná místní logika. I okna se tam otvírají ven místo dovnitř 😊.

Prodala jsem v ČR dům a zbavila se všeho, co jsem za celý život nashromáždila. Doslova. Bylo to jako vyřídit vlastní pozůstalost a začít nový život jinde. Svobodně a bez dluhů. Nebylo to kam v Anglii dát. Ani nebyl důvod to vše držet, tak jsem se musela rychle se vším rozloučit. K tomu patří veliké díky obětavému zeťákovi Láďovi od Alenky. Dům jsem prodala spolužačce Janě, se kterou jsem seděla 8 let ve školní lavici. To byla také jedna z „náhod“. Tehdy jsem jim tím hodně pomohla a hřálo mne u srdce, že bude sloužit správné rodince, která ho bude užívat a zvelebovat.

V roce 2018 jsme váhali, kam jet na Vánoce na dovolenou a Dave mi řekl, že jeho otec žije v Thajsku a že ho už spoustu let neviděl. Moc se mu tam nechtělo, ale řekla jsem mu, že prostě musíme jet. Nikdy přece neví, jestli svého otce pak ještě uvidí. Také já jsem ho chtěla moc poznat a vidět, jak tam žije. Byl to velký dobrodruh a velmi sympatický pán. Vyprávěl mi vše o svém životě. Doslova jsem mu visela na rtech a prosila ho, ať to vše sepíše. Udělal to a přivedl mne tak na myšlenku podnikání se vzpomínkovými weby. Mé tušení, že ho vidíme naposledy, se bohužel potvrdilo. Do roka zemřel na infarkt. Jak jsem to mohla tušit?

Od roku 2018 jsem trpěla intenzivním pocitem, že v roce 2020 přijde velká ekonomická krize a dojde k velkým změnám – doslova jsem říkala, že to bude rok velkých změn. Na jaře 2020 přišla epidemie koronaviru, která začala nemilosrdně kosit lidské životy po celém světě. Státy zavřely hranice, zavřely školy a my uvázli doma v Anglii v izolaci. Moje prostřední dcera Alenka mi porodila vnoučka Matyáška a já si ho ani nemohla přijet pochovat.  

V izolaci mne však napadlo rozjet nové projekty týkající se smrti (digitální pozůstalost a vzpomínkové stránky s QR kódy na náhrobky). Naštěstí má známá právě pracovala v pohřební službě a celé mi to pomohla rozjet. Kdy jindy myslet víc na smrt, než když je tak všudypřítomná, že se o ní denně mluví ve zprávách, že?

Začala mi chodit spousta nápadů a cítila jsem jen, že toho musím využít. Jen jsem potřebovala kolem sebe lidi, kteří mi to pomohou zrealizovat.

Život je jako puzzle a jen Bůh zná celý obraz. Občas vám tam hází různé dílky a vy nechápete a najednou se to pospojuje a ukáže vám to jasnou cestu. Vždy je mnoho možností a tak pořád cítím to jeho NEBOJ SE. Bůh dává věřícím lidem odvahu právě ve chvíli, kdy se nevěřící klepou strachem, co s nimi dál bude. Čím dřív tedy nebudete mít snahu mít vše v rukách a přestanete tlačit řeku a začnete naslouchat Bohu, tím lehčeji životem proplujete. Nic Vás nenaplní vnitřně víc, než když někomu pomůžete. Nelpěte na tom, co máte, ale dívejte se kolem, co právě přichází a kde jste potřeba. Věřím, že za dobře míněnou pomocí pak Bůh přivede i peníze. Těm, co chtějí jen krátkodobě zbohatnout, je ale zase rychle vezme.

Koronavirus přišel s cílem  uvést vše zpátky do rovnováhy. Ukázat lidem jasně, co všechno už je špatně a že je třeba to prostě nastavit znova, jinak a lépe. A hlavně spolupracovat a pomáhat si, abychom to zvládli společnými silami.  Krize je nejlepší příležitostí ke spolupráci.

A moje poslední přání?

Až si mně Bůh k sobě jednou zavolá, nechci žádné slzy a žádný pláč. Chci Vás všechny vidět radovat se a tančit, hýřit vtipem a vzpomínat na srandu, kterou jsme spolu zažili. Prostě párty. Oslavte můj přechod do jiné dimenze, jako kdybych letěla na Mars. Přejte mi to. Časem se zase setkáme. Život je krátký, tak ho nepromrhejte. Neztrácejte čas sháněním peněz na nesmysly, které nepotřebujete. Nic z toho si jednou s sebou nevezmete.

Mé tělo nechte spálit tam, kde zhasne a popel rozprašte společně někde v přírodě u řeky, kam jsem ráda chodila. Hrob ani pomník nechci. QR kód k mé poslední vzpomínce dejte na lavičku v Potštejně v aleji u řeky nebo v parku v Častolovicích a vždy, když si tam uděláte výlet, na ní poseďte a zavzpomínejte na naše společné hezké chvíle. Nebylo jich málo. 😊 Tím mi uděláte největší radost.

A nezapomeňte mi platit hosting, ať je má vzpomínka věčná!!! Nebo vás budu chodit strašit. Až vám doma začnou blikat žárovky, víte že jste v průšvihu! 😄

Zanechte po sobě početné potomstvo a předejte mu maximum z toho, co víte a čemu věříte, ať nežijete zbytečně! Nic jiného než děti a pár hezkých vzpomínek, po nás většinou nezbude. Tak ať na ně můžete být pyšní a ať se naše generační linie nikdy nepřeruší (ani virtuálně)!

A pamatujte, že láska podléhá zákonu zachování energie, což znamená, že nikdy neumírá! Ani ta moje k vám všem ♥.

Neřešte nesmysly, neberte život a hlavně sebe moc vážně a užívejte si každý den života, jako kdyby šlo o dovolenou, na které si potřebujete jen trochu vydělávat, abyste na ní mohli stále být!

Svůj život dělím na 2 hlavní etapy:

Etapa první –  život do mé klinické smrti

Do roku 2012 jsem žila normální velmi konzumní život prakticky v místě, kde jsem se narodila. Stihla jsem 2 manželství a v nich porodit 3 úžasné holčičky (Lucinku 1993, Alenku 1995 a Michalku 2005), rozjet si vlastní byznys v online marketingu a postavit nový velký dům na hypotéku. Mé životní tempo se neustále zrychlovalo, ale měla jsem pocit, že pořád zvládám, i když jsem už měla často den rozplánovaný na minuty a stávala se pomalu, ale jistě workoholikem.  Na žádné větší dovolené nebyl čas ani peníze a tak jsem se nedostala dál než do Itálie nebo do Chorvatska, jako většina Čechů. Když jsem poprvé vyjela mimo Evropu, málem se mi to stalo osudným.

Etapa druhá – život po mém druhém narození

V roce 2012 však přišlo první totální zastavení či lépe restart. Po návratu z dovolené v Tunisku jsem prodělala tzv. hemolyticko-uremický syndrom, o kterém jsem tehdy napsala dokonce článek do novin jako varování pro ostatní, kteří o této velmi málo známé nemoci ještě nikdy neslyšeli.

Nezmínila jsem v něm ale to hlavní, a to byl můj zážitek klinické smrti. Ten přišel ve chvíli, kdy jsem měla po selhání všech orgánů několikaminutovou zástavu srdce.  

Zažila jsem průlet tunelem, světlo na jeho konci, pozpátku běžící film sestavený z nejsilnějších emotivních zážitků mého života, a byť jsem si byla stále plně vědoma toho, že jsem to já, cítila jsem tu nekonečnost a věčnost prostoru. Měla jsem možnost mluvit jaksi telepaticky bez použití úst a slyšet mužský hlas, který se mne laskavě ptal, zda se mi tam líbí. Bylo mi tam tak hezky a cítila jsem se obklopená láskou jako u maminky v náručí.  Tu už jsem v té době bohužel neměla a cítila jsem tam její přítomnost. Ale hned mi došlo, že mám doma ještě malou 6-ti letou dcerku a potřebuji ji ještě vychovat. Tak jsem se omluvila, že bych moc ráda zůstala, ale jestli by to nešlo odložit, abych jí mohla ještě vychovat.

Následoval prudký průlet zpět, kde jsem jen vnímala svítící částice okolo a pak měkké přistání do mého těla. Byla jsem utlumená léky v umělém spánku, takže lékaře velmi překvapilo mé nečekané úplné probuzení. O to víc je pak zaskočila má neskutečná síla, kterou jsem si prý chtěla vyndat všechny hadičky z těla a chtěla jsem vstát z postele. Dva dospělí muži prý měli co dělat, aby mne zvládli udržet. Přitom jsem měla sotva 50 kg a později jsem zjistila, že se ani neudržím na nohou, jak jsem byla nemocí zesláblá. Žasli, kde se ve mně vzala ta síla. Cítila jsem se plná sil, přesvědčená, že jsem už zdravá. Netušila jsem, čím jsem si mezitím zdravotně prošla. Jen jsem měla strašnou potřebu všem sdělit, co jsem zažila a co najednou vím. Bylo to jak získání instantního vědomí. Někdo tomu říká osvícení. Jako kdyby to světlo bylo zároveň i vědomím. Věděla jsem, že to světlo byla láska a že je to Bůh, i když jsem do té doby nebyla věřící. Věděla jsem najednou, proč tady na zemi všichni jsme a chtěla jsem to hned křičet do světa, jak jsou všichni bláhoví a za čím se ženou. Proč jsou na sebe tak oškliví a že jsme tu jen na skok, jako na dovolené, abychom tu poznali spřízněné duše, se kterými pak budeme chtít trávit čas na věčnosti a také tu pomáhali ostatním. Pochopila jsem, že jsme si všichni rovni a že Bůh nás všechny miluje stejně jako své děti. Že my jsme prostě všichni stvořeni z té energie, toho světla a té lásky, jako 3 v 1, a jen si to prostě neuvědomujeme.  Cítila jsem potřebu všem říct, že se musíme všichni usmířit, jinak nás to pak bude hrozně mrzet, že jsme rozhádaní kvůli blbostem a už to nepůjde změnit. Pochopila jsem, co znamená odpustit = odpoutat se od všeho a všech, se kterými tu lásku nemůžeme sdílet. Blízcí tvrdili, že mluvím jako svatá kniha, což u mě rozhodně nebylo zvykem. Překvapivé bylo, že se můj zdravotní stav velmi rychle lepšil i přes dost špatné prognózy lékařů. Pro ně to byl de facto zázrak. Dávali mi už jen minimální šanci na přežití. Po návratu domů jsem byla za 2 měsíce už zase plná sil a zdravá jako rybka. Až na tu hlavu😊. Zlobila jsme se na sebe, že to lidem nedokážu vysvětlit tak, aby mi to věřili. A o to víc jsem obdivovala Ježíše, jak to dokázal všem sdělit a získat si jejich pozornost a důvěru. Přišla jsem si úplně marná, když jsem ani vlastní děti nepřesvědčila, že si jen nevymýšlím.

Děly se mi divné věci. Potřebovala jsem to probrat s někým, kdo mi dokáže vysvětlit, co jsem to zažila a proč už nemůžu žít jako dřív. Najednou jsem nemohla lhát, byla jsem mnohem citlivější a bulila u každého filmu. Nemohla jsem vystát násilí ani v akčních filmech v TV. Jako by mě to vnitřně nějak změnilo. Neznala jsem ani nikoho věřícího, ale naštěstí mě navedla tehdy má známá z byznysu na pastora Lukáše z církve Element v Hradci. Pozvala mě na jejich shromáždění do kina Central, a při poslední písničce, když jsem se s ním měla sejít a promluvit, ve mně povolila nějaká stavidla a já se celá rozklepala a rozbrečela. Nešlo to zastavit. Strašně jsem se styděla, protože na veřejnosti normálně nikdy nebrečím.  Bylo to silnější než já. Myslela jsem, že ten pláč snad nikdy neskončí. Uklidnil mne a řekl mi, že se to tam novým lidem často stává a trpělivě počkal, až se uklidním. Vysvětlil mi vše naprosto racionálně a ujistil mne, že nejsem blázen a že na tom mém zážitku mohu naopak začít stavět. Cítila jsem ohromnou touhu dozvědět se o Bohu víc a tak jsem tam začala jezdit pravidelně. Zvláštní bylo, že to, co jsem se tam dozvídala při čtení úryvků z Bible,  jsem už nějak znala. Nikdy jsem ji ale nečetla. Prostě jsem chápala každou větu,  jak kdyby mi to někdo už předem vyložil. Rozhodla jsem se, že se nechám znova pokřtít. Byla jsem pokřtěna jen jako dítě v katolické církvi. K víře jsem ale nikdy vedena nebyla.

Říká se, že křtem dostane každý nějaký dar. Nic jsem nečekala a ani na sobě hned nepozorovala, ale občas se mi stávaly divné věci. Jako kdyby mě něco vedlo a včas upozornilo na nějaké riziko – jakýsi vnitřní hlas. Třeba mi něco řeklo zpomal, já se lekla a poslechla a hned na to mi před autem proběhla srnka. Kdybych nezpomalila, tak bych ji trefila. Nebo mě něco tak zvláštně zpomalilo v obchodě u pokladny, až na mě lidi hartusili, jak mi to vázne, jak kdybych byla v mlze. Když jsem pak vyšla z obchodu, místem, kde jsem měla vyjíždět, proletělo ve smyku auto. Těch pár minut zdržení mne tak zachránilo. Neřešila jsem to. Během pár let se to ale začalo zintenzivňovat. Až mne to někdy začalo samotnou děsit. Stávala jsem se pro druhé poslem špatných zpráv a chodící černou kronikou. To nemá nikdo rád. Ale já si nemohla pomoci.

Jednou na shromáždění mi přišel vnitřní neodbytný povel, ať se začnu učit anglicky. Bylo to tak silné, že jsem se opravdu začala znova učit. Cítila jsem, že to budu potřebovat a také jsem cítila povolání k tomu, že mám pomáhat druhým lidem. Rozhodla jsem se předat Bohu řízení a pustit volant. Já, která měla ve svém životě potřebu mít vždy vše přesně pod kontrolou. Prostě jsem jen řekla v duchu přání: prosím Bože, veď mě tam, kde mě potřebuješ mít pro své plány. Od té chvíle se začaly dít až neuvěřitelné věci, které by se daly nazvat náhodami, kdyby jich nebylo tolik a tak rychle za sebou.

První věc byla, že jsem se konečně dokázala odpoutat od mého druhého muže, který mě opakovaně podváděl a lhal mi. Najednou jsem lež lehce poznala a nemohla ji vystát, protože jsem ani sama nemohla lhát. Překvapivě mě to rozhodnutí najednou vůbec nebolelo. Cítila jsem jen úlevu, i když jsem netušila, co si sama počnu s domem, jak dál uživím 3 děti a velkou hypotéku. Muž prostě odešel s taškou ke své nové lásce a nechal mi všechno na krku, včetně finančních závazků. Cítila jsem však Boha v zádech, a to mi dávalo sílu. Ani chvíli jsem neváhala, že to zvládnu. Znala jsem kamaráda, který žil v Anglii. Slovo dalo slovo a pozval mne tam k sobě na návštěvu. V ten moment mi vše sepnulo, proč jsem se měla učit anglicky. Jak já se cítila nemožná a bezmocná a to měla pravá zkouška ohněm teprve přijít. Když jsem za ním jela znova, nemohl pro mne přijet do Londýna a musela jsem za ním sama vlakem.  Byla jsem tak zoufalá, že jsem se opravdu modlila, ať mi někdo pomůže. A náhle se vedle mě objevil vysoký blonďatý anděl a ptal se česky, jestli nepotřebuji pomoct. Prý se mnou jel busem, ale já si ho nevšimla. Pomohl mi koupit lístek a jel se mnou vlakem na přestupní stanici, kde mne jak malou holčičku nasadil až do správného vlaku. Dal mi na sebe telefon, kdybych něco potřebovala. Jen tak, naprosto nezištně. Nikdy mu tu pomoc nezapomenu. Dodnes jsme přátelé.

Před mým návratem jsem v baru poznala Dejva. Sympatický chlapík, který rozuměl česky a přitom byl angličan. Hned mi bliklo, že tohle by byl super pen-friend a učitel angličtiny.  Začali jsme si dopisovat anglicky a pořád jsme si měli co říct. Rozhodl se, že za mnou přijede do Prahy a strávili jsme spolu pěkný víkend. Následovala pohádková dovolená na Tenerife. Od té doby jsme se chtěli vídat častěji. Dejv dostal novou práci ve francouzském Lyonu a já za ním jednou za 14 dní jezdila, když byla Michalka u svého otce. Bláznivě jsem se do něj zamilovala a chtěla s ním být pořád. Ale měla jsem rodinu, dům i firmu v ČR. Bylo to velmi těžké rozhodování. Nakonec jsem se rozhodla, že to risknu a odstěhovala jsem se do Anglie i s Michalkou. Za pár týdnů jsem zjistila, že bydlíme přímo proti kulturnímu centru, kde je každou neděli shromáždění církve Hillsong, jejíž písničky jsme doma poslouchali, netuše, že jde o církev. Myslela jsem si, že je to nějaká hudební skupina a moc si přála jít jednou na jejich koncert. Nevěřím, že by byla náhoda, že si mě Bůh k sobě do Anglie takto přivolá. V církvi jsem našla přátele doslova z celého světa, ze všech různých etnik a znova mi rezonovalo, že jsme si všichni rovni. Pochopila jsem hluboký smysl komunity a společenství, zejména když nemáte v zemi vlastní rodinu. Pomáhala jsem v dobrovolnickém týmu a začalo mne to velmi naplňovat. Na druhou stranu přítel Dave byl ateista, a tak jsme doma vedli nekonečné rozhovory, které mne jen utužovaly v mé víře a přesvědčení. Bůh je prostě vtipálek. Ujistil mne mnohokrát, že mě v tom prostě nenechá. Moje nejmladší dcera začala do církve chodit se mnou a jednou sama přijala Ježíže a začala víru bojovně obhajovat před mým přítelem. To už jsme na něj byly dvě 😊. V ten moment jsem věděla, že mám splněn úkol, který jsem si dala po mém druhém narození a který mi v ČR přišel tak neřešitelný. Tlačila jsem řeku, místo abych ji nechala plynout  vlastním tempem. Bůh má prostě vždy své cesty.

Dave se stal doslova mým životním učitelem. Vzal mě na spoustu nádherných míst na světě, naučil mě, že funguje i jiná logika než ta naše česká, naučil mě anglicky a ještě mě vedle toho naučil velké pokoře.  Přestěhováním do Anglie jsem se totiž doslova totálně zneschopnila. V první fázi nesmírná úleva od stresu, následně pocit neschopného dítěte, které je závislé úplně ve všem na partnerovi a s ničím si samo neporadí. V první fázi mu dělalo dobře, že mi mohl se vším pomáhat a vše za mne zařizovat. Ale když už čekal větší soběstačnost, začalo mu to vadit. To bylo velmi frustrující. Pochopila jsem, že tohle je další lekce, kterou mi Bůh nachystal. Jak vše přijmout a naučit se vděčnosti! Byla jsem prostě jen moc pyšná a sebevědomá, tak mi dal Bůh Dejva a přešoupl mě do Anglie, kde jsem nemohla využít skoro nic, co jsem uměla. I řídit jsem se musela naučit znova s volantem na opačné straně. Je to jak učit se znova chodit. Jiný jazyk, jiný systém, jiná místní logika. I okna se tam otvírají ven místo dovnitř 😊.

Prodala jsem v ČR dům a zbavila se všeho, co jsem za celý život nashromáždila. Doslova. Bylo to jako vyřídit vlastní pozůstalost a začít nový život jinde. Svobodně a bez dluhů. Nebylo to kam v Anglii dát. Ani nebyl důvod to vše držet, tak jsem se musela rychle se vším rozloučit. K tomu patří veliké díky obětavému zeťákovi Láďovi od Alenky. Dům jsem prodala spolužačce Janě, se kterou jsem seděla 8 let ve školní lavici. To byla také jedna z „náhod“. Tehdy jsem jim tím hodně pomohla a hřálo mne u srdce, že bude sloužit správné rodince, která ho bude užívat a zvelebovat.

V roce 2018 jsme váhali, kam jet na Vánoce na dovolenou a Dave mi řekl, že jeho otec žije v Thajsku a že ho už spoustu let neviděl. Moc se mu tam nechtělo, ale řekla jsem mu, že prostě musíme jet. Nikdy přece neví, jestli svého otce pak ještě uvidí. Také já jsem ho chtěla moc poznat a vidět, jak tam žije. Byl to velký dobrodruh a velmi sympatický pán. Vyprávěl mi vše o svém životě. Doslova jsem mu visela na rtech a prosila ho, ať to vše sepíše. Udělal to a přivedl mne tak na myšlenku podnikání se vzpomínkovými weby. Mé tušení, že ho vidíme naposledy, se bohužel potvrdilo. Do roka zemřel na infarkt. Jak jsem to mohla tušit?

Od roku 2018 jsem trpěla intenzivním pocitem, že v roce 2020 přijde velká ekonomická krize a dojde k velkým změnám – doslova jsem říkala, že to bude rok velkých změn. Na jaře 2020 přišla epidemie koronaviru, která začala nemilosrdně kosit lidské životy po celém světě. Státy zavřely hranice, zavřely školy a my uvázli doma v Anglii v izolaci. Moje prostřední dcera Alenka mi porodila vnoučka Matyáška a já si ho ani nemohla přijet pochovat.  

V izolaci mne však napadlo rozjet nové projekty týkající se smrti (digitální pozůstalost a vzpomínkové stránky s QR kódy na náhrobky). Naštěstí má známá právě pracovala v pohřební službě a celé mi to pomohla rozjet. Kdy jindy myslet víc na smrt, než když je tak všudypřítomná, že se o ní denně mluví ve zprávách, že?

Začala mi chodit spousta nápadů a cítila jsem jen, že toho musím využít. Jen jsem potřebovala kolem sebe lidi, kteří mi to pomohou zrealizovat.

Život je jako puzzle a jen Bůh zná celý obraz. Občas vám tam hází různé dílky a vy nechápete a najednou se to pospojuje a ukáže vám to jasnou cestu. Vždy je mnoho možností a tak pořád cítím to jeho NEBOJ SE. Bůh dává věřícím lidem odvahu právě ve chvíli, kdy se nevěřící klepou strachem, co s nimi dál bude. Čím dřív tedy nebudete mít snahu mít vše v rukách a přestanete tlačit řeku a začnete naslouchat Bohu, tím lehčeji životem proplujete. Nic Vás nenaplní vnitřně víc, než když někomu pomůžete. Nelpěte na tom, co máte, ale dívejte se kolem, co právě přichází a kde jste potřeba. Věřím, že za dobře míněnou pomocí pak Bůh přivede i peníze. Těm, co chtějí jen krátkodobě zbohatnout, je ale zase rychle vezme.

Koronavirus přišel s cílem  uvést vše zpátky do rovnováhy. Ukázat lidem jasně, co všechno už je špatně a že je třeba to prostě nastavit znova, jinak a lépe. A hlavně spolupracovat a pomáhat si, abychom to zvládli společnými silami.  Krize je nejlepší příležitostí ke spolupráci.

A moje poslední přání?

Až si mně Bůh k sobě jednou zavolá, nechci žádné slzy a žádný pláč. Chci Vás všechny vidět radovat se a tančit, hýřit vtipem a vzpomínat na srandu, kterou jsme spolu zažili. Prostě párty. Oslavte můj přechod do jiné dimenze, jako kdybych letěla na Mars. Přejte mi to. Časem se zase setkáme. Život je krátký, tak ho nepromrhejte. Neztrácejte čas sháněním peněz na nesmysly, které nepotřebujete. Nic z toho si jednou s sebou nevezmete.

Mé tělo nechte spálit tam, kde zhasne a popel rozprašte společně někde v přírodě u řeky, kam jsem ráda chodila. Hrob ani pomník nechci. QR kód k mé poslední vzpomínce dejte na lavičku v Potštejně v aleji u řeky nebo v parku v Častolovicích a vždy, když si tam uděláte výlet, na ní poseďte a zavzpomínejte na naše společné hezké chvíle. Nebylo jich málo. 😊 Tím mi uděláte největší radost.

A nezapomeňte mi platit hosting, ať je má vzpomínka věčná!!! Nebo vás budu chodit strašit. Až vám doma začnou blikat žárovky, víte že jste v průšvihu! 😄

Zanechte po sobě početné potomstvo a předejte mu maximum z toho, co víte a čemu věříte, ať nežijete zbytečně! Nic jiného než děti a pár hezkých vzpomínek, po nás většinou nezbude. Tak ať na ně můžete být pyšní a ať se naše generační linie nikdy nepřeruší (ani virtuálně)!

A pamatujte, že láska podléhá zákonu zachování energie, což znamená, že nikdy neumírá! Ani ta moje k vám všem ♥.

Neřešte nesmysly, neberte život a hlavně sebe moc vážně a užívejte si každý den života, jako kdyby šlo o dovolenou, na které si potřebujete jen trochu vydělávat, abyste na ní mohli stále být!

Komu je profil určen

Ráda bych profil předala svým třem dcerám, jejich partnerům a dětem.